Horký vítr vanul z pouště a přinášel pach nepřátelského ležení. Ve vzduchu byla cítit krev a smrt, stejně jako hnilobný smrad mrtvých těl příliš dlouho vystavených slunci. Rozpáraná, polámaná a podupaná těla se válela pod hradbami pevnosti, od vodního příkopu až k nepřátelskému táboru. Už mnoho dní obléhal sultán el-Malek-el-Ashraf Khalil mohutnou baštu Západu, Akkon. Pevnost Akkon, poslední východní opěrný bod Církve Stavitele.
Čaroděj Ondřej Jezerij stál na hradbě vnějšího opevnění a cítil na tváři suchý větřík. Opíral se o svou hůl s bílým křišťálem a shlížel dolů na tábor nepřátel. Vysoký a hubený muž ve světlé kutně s vlasy lehce prokvetlými šedí snad po sté zalitoval, že nemůže velitele půlměsíce prostě pozabíjet. Zapovídal mu to jeho kodex a také silná ochrana mouřenínských mudrců. Sultánův stan byl vzdálen jen tisíc kroků od hradby, ale ani soustředěný útok templářů pod velením maršála neuspěl a tento statečný muž v boji padl. Ondřej jej nelitoval, jediné, co templáři bránilo v tom, aby jej nechal upálit za čarodějnictví, bylo to, že právě on, čaroděj, držel nepřátelské mágy v šachu. A také přání velmistra Guillaumeea de Beaujeuema.
Nevypadá to dobře, že?“ ozval se chraplavý hlas a Ondřej se otočil. Za ním stál muž ve zbroji, přes kterou měl bílý tabard s červeným kladivem. Maršál Johanitů, Depardié. Ani on nijak neskrýval, že mága nemá rád. Maršál byl však statečný a hrdý muž, kterému záleželo více na lidech než na moci, kterou mu jeho postavení dávalo. Nyní se pod horkým pouštním sluncem potil. Váha kroužkové zbroje musela být po několika dnech nepřetržitého nošení znát.
„Souhlasím,“ kývl Ondřej. „Řekl bych, že se co nevidět dočkáme útoku.“ Čaroděj mluvil francouzky, i když byl znát jeho slovanský přízvuk.
„To se stáváte i odborníkem na taktiku?“ lehce posměšně se zeptal maršál.
„To ani ne. Na to tady jste přece vy, pane,“ slabě se poklonil a levou rukou udělal znamení kladiva.
„Přesně tak.“ Potom zavrtěl hlavou a ukázal před sebe. „Vidíte támhle ty? To jsou Janičáři. Ty pošlou do útoku dneska.“
„Jste si jist?“
„Určitě. Chtějí Akkon dobýt. Ne, oni ho musí dobýt. Už jim vzdorujeme příliš dlouho…“
Od tábora se oddělilo několik osob a pod záštitou mírové ratolesti se začali blížit k hradbě. Luky vojáků se napnuly, stejně jako ramena katapultů. Ve vzduchu se vznášelo napětí.
„Nestřílet!“ vykřikl velmistr Guillaumee de Beaujeuem, postarší muž s fanatismem v očích. „Jdou v míru!“
„Měl by střílet, pitomec,“ prohodil tiše Depardié na adresu templáře.
„Jdou vyjednávat,“ namítl Ondřej.
„Ti parchanti nemají kouska cti v těle,“ odplivl si maršál. „Stavitel by je měl smést z povrchu země.“
„Oni si asi myslí totéž o nás,“ podotkl čaroděj. Jeho zrak se ale vzápětí soustředil na muže, který měl zašpičatělý klobouk, jehož krempa kryla dravčí rysy jeho obličeje. Muslimský čaroděj zastavil koníka a pohlédl na Ondřeje. Jejich pohledy se protly a udeřili do sebe v němém souboji. Ondřej se zapotácel, jako by dostal ránu pěstí, a bez zaváhání útok opětoval. Mohamedánovi z nosu vyrazil pramínek krve a ruce se sevřely na uzdě tak, že mu zbělely klouby na rukou. Ondřej potřesením hlavy přerušil kontakt, ale ani na okamžik nespustil nepřátelského čaroděje z očí. Přinutil se poslouchat hlas vyjednavače…
„…a můj pán, z Alláhovy milosti sultán, se zaručuje, že nikomu z pevnosti nebude ublíženo!“ křičel vyjednavač francouzky se silným přízvukem.
„Stejně jako nebylo ublíženo našim druhům u Jeruzaléma? Máme nějaký důkaz k potvrzení vašich slov? Jste jak hyeny, které chtějí přijít ke snadné kořisti! Tvrdá ruka Stavitele na vás dopadne…“ To už se vyjednavač otočil a vyrazil zpět k liniím mohamedánů.
Ondřej pohlédl na město, které se za ním rozprostíralo. I přes rychlou evakuaci tu pořád zůstávalo dobrých 40 000 lidí, z toho jen pouhých 14 000 bojujících. Maršál už kráčel pryč a po cestě pokřikoval rozkazy. Čaroděj se opět obrátil k nepřátelům. Přesila byla víc jak jeden ku desíti. Kladivo proti půlměsíci.
Lodě v přístavu nakládaly bohatství naloupené ve Svaté zemi, majetky rytířů a Evropany. Bylo by moudřejší, kdyby ustoupili všichni Evropané, včetně templářů. Ale ti o tom nechtěli ani slyšet…
„Pane Ondřeji, pořádá se porada velitelů,“ ozvalo se za ním a mág přerušil rozjímání. Mladík s páskou posla a ovázanou hlavou.
„Dobrá, doveď mě tam.“
Věž Templářů byla nejvyšší a nejpevnější baštou v celém Akkonu. Když Ondřej stoupal po úzkých kamenných schodech, zastavil se asi v půlce a podíval se střílnou na město. Rozlehlé a z poloviny prázdné… a také odsouzené k zániku. Poutník z Českého království vyrazil dál po schodech osvětlených čadícími loučemi.
Do dveří, kde se porady odehrávali s železnou pravidelností, vstoupil bez zaváhání či zaklepání. Jako vždy jej pracovna templářského velmistra ohromila svou skromností, protože o jeho hrabivosti a bohatství se během ročního pobytu zde mohl mnohokráte přesvědčit. Jen velký stůl s mapou města a okolí, stohy papírů na pohovce, koberec a krb. Místo plánování, ne odpočinku. Hlavy přítomných mužů se zvedly, když čaroděj vstoupil a jeho hůl tlumeně dopadala na podlahu.
Byla zde většina velitelů. Postarší Guillaumee de Beaujeuem se svým zástupcem Thibaude Gaudiem, jenž připomínal nebezpečného vlka a měl většinou zuby vyceněné v posměšném úšklebku. Velmistr Johanitů Jean de Villiers mágovi věnoval jen kratinký pohled a opět se zahloubal do mapy. Vysoký, svalnatý a tmavovlasý Johanita patřil k rozumným lidem a jestli měl někdo šanci Akkon udržet do příchodu posil, byl to on. Ale mezi ním a templáři nepanovaly moc přátelské vztahy.
Velitel Řádu východoněmeckých rytířů, hrabě von Eiselstein se opíral o stěnu a popíjel nevzrušeně víno ze zlatého poháru. Nevšímal si několika rudých kapek, které mu stékaly po černých vousech. Hrabě byl asi nejlepším šermířem Akkonu a používal dvě turecké šavle… za což sklízel mnohdy jen pohrdání.
„Vítej, čaroději,“ řekl chladným tónem templářský velmistr. „Konečně jsi se obtěžoval nás navštívit?“
„Pospíchal jsem, pane, jak to nejvíce šlo,“ odvětil zdvořile Ondřej. „Ale mouřenínští vezíři se snaží rozbít ochrannou skořápku mých kouzel…“
„Ne tvá kouzla, ale víra ve Stavitele chrání tuto pevnost,“ vyštěkl Thibaude. „A nemluv tu o čarodějnictví…“
„To stačí, pane Gaudieme,“ přerušil začínající tirádu Jean de Villers. „Tohle všechno už jsme slyšeli několikrát a ani vy nemůžete popřít, že rady pana Jezerie byli většinou dobré a správné.“
„Nevěřím žádnému z těch, co provádí černé umění.“
„To je vaše právo…“
„Pánové, ztište se,“ přerušil hádku templářský velmistr. „Musíme se pokusit udržet hradby města co nejdéle. Nyní je 17. května léta Páně 1291. Je třeba udržet se tady nejméně do začátku června. A jestliže nám může pomoci i čaroděj, tak, i když je to proti Stavitelově učení, jsem ochoten jeho pomoc přijmout.“
„Nehledě na to, že Ondřej Jezerij je dobrým věřícím v našeho Pána Stavitele,“ poprvé promluvil německý rytíř.
Ondřej se naklonil nad mapu. „Útok půjde odtud?“ zeptal se johanity.
„Ano. Podle všeho se pokusí prolomit bránu“ přitakal de Villers. „Jakým způsobem můžeš pomoci?“
Ondřej se napřímil. Už před hodinou uvažoval, jestli má říct velitelům vše. Jestli má mluvit o tom, že bez jeho kouzel by ve městě řádili nemoci, voda by se počala hemžit brouky a larvami, chlebové placky by ztvrdli natolik, že by se nedali jíst a nitra lodí by zaplavily krysy. Má jim říct o tom, že vezíři chystají velké kouzlo na prolomení hradeb? Vždyť on sám nevěděl, jaká kouzla a tajemství muslimští mágové znají.
„Mágové sultána povolávají velké kouzlo. Obávám se, že chtějí pomoci magie rozbořit nějakou zeď. Bohužel, nejsem s to zjistit jakou a kdy.“
„Zaútočí zítra,“ řekl s přesvědčením v hlase de Beaujeuem.
„Stavitel nechť stojí při ná,s“ zamumlal von Eiselstein.
„To jistě bude,“ zavrčel Thibaude a vycenil své zažloutlé zuby v krutém úsměvu. „A krev pohanů poteče proudem.“
„Pánové, nejvyšší kněz bude sloužit za hodinu mši svatou. Očekávám vás tam. I vás, pane Jezeriji,“ ukončil kratinkou poradu velmistr templářů.

Byla hluboká noc. Ondřej Jezerij stál na hradbě Akkonu a díval se směrem k ležení muslimů. Kdyby mu někdo z hlídajících mužů pohlédl do tváře kryté kápí, ulekl by se. Tvář čaroděje byla stáhlá únavou a vyčerpáním. Bledost jeho obličeje nemohlo překrýt ani opálení. Během několika hodin se mouřeníni pokusili o útok na jeho ochranná kouzla a Ondřej se musel vzdát celkové ochrany města. A tak nyní vezíři dobře věděli, že se lodě chystají k odplutí a také mohli odhadnout počet bojovníků.
Ondřejovi nebylo útěchou ani to, že dva z nepřátelských mágů už nikdy nepoužijí svou moc a jeden další zemřel vyčerpáním. On sám si musel sáhnout až na dno svých sil… a co hůř, nebyl si jist, jak dlouho ještě vydrží odolávat.
Těžké kroky. „Pane Ondřeji?“ němčina prozradila, kdo to je. Hrabě von Eiselstein.
„Ano, pane rytíři?“ čaroděj pohlédl na válečníka, který byl téměř stále navlečen do kroužkové košile a jeho dvě šavle na zádech mu dodávaly exotický zjev. Ve světle pochodní byla rytířova tvář téměř přízračná. Vedle něj byl druhý muž, ještě mladík, sotva dvacetiletý.
„Joachym von Eiselstein vás bude zítra chránit,“ řekl rytíř. „Je to můj synovec.“
„To možná není potřeba,“ zaprotestoval Ondřej.
„Je to potřeba. Narozdíl od templářů chápu vaši důležitost v nastávajícím boji, pane Ondřeji. Já nikdy nebyl příliš horlivým lovcem čarodějnic…“ von Eiselstein ztišil hlas. „A navíc jsem už pár takových jako vy poznal a mnohdy to byli dobří lidé a věřící.“
„A vy, pane Joachyme, souhlasíte s tím, že mě budete chránit?“
„Není na mě, abych zpochybňoval názory svého velitele, pane,“ řekl upjatě mladík.
„Ale já chci znát váš názor.“
„Nelíbí se mi to, pane. Ale je-li to má povinnost, dostojím jí, jak nejlépe dokáži.“
„Pak se tedy jděte prospat a zítra se uvidíme.“
„Ne, pane. Přísahal jsem, že vás budu chránit, a přísahal jsem ve jménu Stavitele a své cti. Budu vás doprovázet od této chvíle.“
Ondřej si všiml von Eiselsteinova úsměvu a slabě zavrtěl hlavou. Kápě, která kryla jeho bledost, skryla také jeho úsměv.
Náhle však z ležení muslimů zazněl strašlivý křik člověka. Mučeného člověka.
A pod Ondřejem se náhle podlomila kolena.

Ráno bylo horké a zvěstovalo, že během dne bude ještě mnohem hůř. Už nyní se rytíři ve svých zbrojích potili. Vlajky zplihle vysely a nevál žádný vítr, který by je roztřepotal. Hradby byly plné obránců, kteří hleděli na mocné vojsko pod městem. Muslimové se seřadili a bylo jich mnoho, nesmírně mnoho.
Vedle von Eiselsteina stál Ondřej Jezerij a pozoroval nepřátele. Ve vzduchu cítil zlou magii, kterou povolali vezíři. Ano, věděl přesně, co za černou magii páchne ve vzduchu. Obřad, který stál život i duši všechny evropské zajatce, které muslimové měli.
Z řad muslimů náhle zazněli hlasy a bubny.Pokřik. Stále sílící výkřiky. Tlučení kopími do země, meči do štítů. Janičáři máchali meči nad hlavami, plni nenávisti k městu, Evropě a Staviteli.
A Ondřej sledoval jen vezíry. Už znal strukturu kouzel, která démona spoutaly, ale nebyl s to je rozplést. Démon ještě nebyl v tomto hmotném světě, ale do jeho vyvolání chybělo jen málo.
Ale kdy to bude?
„Bratři!“ zazněl hlas Guillaumeea de Beaujeuema, nesl se jasným ránem a přehlušoval řev muslimů. „Pán Stavitel si nás vybral jako ty, kteří zadrží hordu kacířů! Budeme bojovat ve jménu…“
Co všechno chtěl velmistr říct, se nikdo nikdy nedozvěděl. Z řad nepřátel se ozval zuřivý jekot a mouřeníni se hnuli kupředu. Byli jako nezastavitelná lavina a nad nimi se vznášela oblaka prachu.
„Pal!“ zařval johanitský velmistr a mávl rukou v těžké rukavici. Ramena katapultů se se zaskřípěním narovnala a vrhla proti útočícím hordám záplavu kamení.
„Pal!“
Stovky, ne, tisíce šípů zatemnily slunce a jejich svistot prořízl křik umírajících. Muslimští střelci opětovali palbu ze svých krátkých luků, ale jen málokterý šíp zatím doletěl až na hradbu. Pohani padali po stovkách na zem, zašlapáváni do prachu a písku nohama svých druhů.
A stále se blížili.
Vedro bylo neskutečné. Už tři hodiny zuřila nelítostná bitva mezi přívrženci Alláha a uctívači Stavitele. Meče, kladiva a šavle se blyštěly ve slunci a rudly prolitou krví. Řež byla nelítostná a nikdo neznal a ani nedával milost.
Žít, zabít.
Pro nic jiného tu nebylo místo.
Další útok muslimů se chystal právě po poledni. Ale stále nepřicházel… A Ondřej si se zamrazením v zádech uvědomil, že nyní se chystá ten velký triumf vezírů. A současně, jak si uvědomil, plánoval Guillaumee de Beaujeuem výpad proti útočníkům za cílem, zničit beranidlo které neúprosně poškozovalo  bránu a které se zatím nepodařilo zlikvidovat.
„Pane Guillaumee,“ zakřičel Ondřej, když se prodíral mezi nasedajícími rytíři. Velmistr si nadzvedl hledí. „Ano, čaroději?“
„Chystají kouzlo!“ vykřikl do hluku.
„Tak se o ně postarejte! Od toho tady jste! Za Stavitele!“ zavyl velmistr a brána se začala otvírat v okamžiku, kdy se i muslimové pohnuly kupředu, přes těla svých vlastních padlých.
A jako železná lavina se dali do pohybu rytíři z Evropy.
Ondřej se dostal na hradbu ve chvíli, kdy se rytíři srazili s Janičáři. Tito vzteklí válečníci byli to nejlepší ze sultánovy armády. Nelítostní, krutí a úžasní šermíři. Ale proti přímému střetu s těžkými koňmi neměli žádnou naději.
Český čaroděj ucítil pohyb v energiích tohoto světa a bleskově určil místo. Náhle pro něj neexistovalo nic, než svět magie. Cítil obrovský nárůst magie  a pozvedl svou bílou hůl nad hlavu…
Ale nestačil udělat nic.
V záplavách krve, která proudila po zemi, se zjevila jedna z mocností Pekel. Za těla zajatců a duše padlých v této bitvě se sám Zerezius uvolil splnit přání těch, kteří jej dokázaly povolat. Byl obrovský a vzduch kolem něj byl žhavý. Kudy šel tam se písek sléval a měnil se ve sklovitou hmotu. Řev těch, co byli blízko něj, pach páleného masa, zoufalství, strach.
„Staviteli,“ zašeptal von Eiselstein, když se démon blížil k hradbě, podobný člověku s křídly. Více než třímetrová obluda pozvedla paže a zeď se začala hroutit.
Ondřej mávl holí a vypustil na démona podivnou zář, která jej obalila. Strašlivé syčení zasáhlo všechny. Ti, kdo nebojovali, si tiskly ruce na uši, bojující se přestávali krýt a koně se začali plašit. Západní jezdectvo si démona všimlo až nyní.
Tybaulde je vedl zpět, zmáčené krví a poraněné. Jen jediný kůň zamířil k démonovi.
Ondřej si uvědomil, že nemá dost sil, aby démona porazil sám. Jeho kouzlo Zereziase bolelo a oslabovalo. Ale mág potřeboval někoho…
Guillaumee de Beaujeuem se hnal na svém koni k démonovi. Jeho těžké kladivo zářilo modře a zdálo se, že ohnivá aura se velmistra nedotýká. Kůň pod ním klesl, ale Francouz seskočil včas. Jako by jej jeho zbroj náhle neomezovala. Démon se proti němu obrátil.
„Stavitel!“ zařval velmistr a jeho kladivo udeřilo do démona. Strašlivá rána dopadla a Zerezias ze sebe vydal řev plný bolesti a překvapení. Ten, jak se zdálo, na velmistra neúčinkoval. Do velmistra udeřila síla démonovy magie,  ale kladivo požehnané  Stavitelem opět nemilosrdně dopadlo.
Ondřej nechápal, kde se v templáři bere taková obrovská moc. Další úder. Velmistr odváděl skvělou práci, ale vyhrát nemohl. Čech rozplétal vlákna kouzel a snažil se zahnat démona tam, kam patří.
Rána ohnivého Zereziasova pařátu templáře skolila a o okamžik později Ondřej dokončil kouzlo.

„Angriff!“ zavyl hrabě von Eiselstein se rozběhl proti muslimům a východoněmečtí rytíři svého vůdce následovali. Vedle něj se postavil jeho synovec Joachym.
„Charge!“ johanité pod vedením de Villerse se zastavili, když spatřili, jak se Němci vracejí. Poté se rozběhli za svým velmistrem a  přidali se k Němcům. Rytíři vrazili mezi oslepené nepřátele jako smečka vyhladovělých vlků.  Těžké meče přetínali slabě obrněné muže,  kladiva a palcáty dopadali na výkvět sultánovy armády s děsivou rychlostí a silou. Evropané v brutálním útoku zatlačili muslimi z náměstí. Pak se museli zastavit, tlak lidských těl byl příliš silný a muslimů příliš mnoho. Pohani bojovali jako tygři, aby se dokázali prosekat přes těžce obrněné Evropany.

„Tady už ničemu nepomůžeš čaroději. Skoro nemůžeš chodit! Tady jsme prohráli! Joachyme, běžte!“
Mladík vzal čaroděje za paži. „Jdeme!“

„Ano“ usmál se johanita. „To že tam jsi si nám sdělil před dvěma měsíci, ale vím o tobě. Něco jsi tam hledal a já chci vědět co.“ Joachym na oba zvědavě pohlédl.
Ondřej na de Villerse pohlédl. „Ano, hledal jsem tam stopy po jistém… muži. Ukradl mi kdysi něco cenného a já to chci zpět.“

Pevnost Akkon se bránila ještě devět dní. Poté, 28 května, 1291 se zhroutila i Věž templářů a všichni obránci do jednoho padli…